Neupínejme se při vzdělávání a výchově jen na koeficienty

První školní den již tak nějak opakovaně zažívám se svým školou povinným synem. Nevím, zda také naše prožívání dosahuje stejné intenzity, přeci jen můj odstup je léty větší, přesto se snažím ho nedráždit otázkami typu: jestli už se těší do školy, má-li vše sbaleno a co ještě zapomněl či ne… I tak prožívá svůj díl nervozity a zároveň očekávání „nového“ a neznámého v již třetí třídě ZŠ. Možná si již zvykl na to, že končícím srpnem začíná září a škola k tomu taky patří. Proto se nijak záměrně „netrápíme“ tím, jak moc nebo málo je vše připraveno a průběžně vršíme takovou jakousi provizorně se tvářící hromádku, kterou koncem srpna syn zhlédne a konstatuje, že „jo, dobrý a dál uvidíme“.

Nechci nyní přepočítávat, co a kolik stojí, neboť o tom každý z rodičů jistě ví své. Také asi zřejmě nemá příliš cenu rozepisovat se o tom, že, když „jsme chodili do školy my, všechno bylo o hodně lacinější anebo jsme z toho všeho, co musejí mít naše děti, potřebovali tak 1/3.“ Jistě, cenové relace byly možná o něco odlišné, ale v zásadních věcech, jako jsou základní školní potřeby na psaní, ruční dovednosti apod. takové odlišnosti nebyly. Jak nakonec volí rodičové a jak náročné jsou proto i jejich děti, je věcí také hodně subjektivní. Syn donesl v tomto ohledu domů lísteček s výčtem toho, co jako „třeťák“ bude potřebovat. A protože si některé věci zachoval z předchozích ročníků a něco získal od známých, mohlo to ušetřit některou námahu (i finance) s dodatečným sháněním věcí. Jistě ale jsou rodiny s více dětmi, které školní rok vždy donutí, aby pečlivě vážily výběr školních potřeb, protože jednu jejich variantu musejí obstarávat ve víceré verzi.

Pokud na 1. září nahlížíme jako na cosi individuálního, opřeného o zkušenosti, zážitky a záměry své nebo svých ratolestí, je to jistě na místě. Určitě nejen já si spojuji školu se získáním vzdělání a dovedností svého syna. Také on se už nějak projevuje a naznačuje, jak se mohou ubírat jeho příští záměry a zájmy. Řadu z nich realizuje, jiné postupně ovlivníme a na jiné se možná ani nedostane. Individuální úroveň je určující, limitující a dominující. Škola – zejména základní – je tím, kam jsme s jistými očekáváními kdysi vstupovali my sami (dnes rodičové) a kde, jak nyní doufáme, získají také naše děti výchozí předpoklady pro další život, pokud možná ty nejlepší.

Základní škola, resp. základní stupeň vzdělávání je součástí také celého vzdělávacího systému, kde, jak jsme se mohli dovědět z nedávné debaty pravidelných nedělních OVM na ČT 1 v pořadí také se 17. ministryní školství K. Valachovou, chystá tato dáma některé zásadní změny z hlediska financování – a to jak na úrovni platů učitelů, tak např. v podpoře regionálního školství atd. Pro někoho více nebo méně záživná debata, pro další něco, co už se po létech proklamovaných změn a často se stejně dál vršících problémů, už snad ani nestojí za tu ztrátu času. Otázkou zůstává, zda tím se problematika školství, vzdělávání a výchovy, organizace a personální práce vyčerpává. Osobně mi z toho tak nějak kouká, že je řada méně nebo více významných problémů, které souvisejí s fungováním školství obecně, jednotlivých škol a vzdělávacích institucí. Uvedu nyní ty, o nichž přemýšlím v realitě související s působností základní školy (třeba právě té, kam chodí syn).

• Zcela jistě problematika inkluzivního vzdělávání – mostecký region patří k těm, kde je realita začleňování procesem, který je otevřený, zároveň limitující na individuální úrovni jednotlivců i škol. Navíc je tu obecně panující povědomí v části veřejnosti o jisté „zbytečnosti“ a samoúčelnosti této procedury;
• Práce s menšinami a sociálně znevýhodněnými skupinami;
• Zaměstnatelnost lidí, jejichž úroveň vzdělání neodpovídá požadavkům a nabídce na trhu práce a jaké jsou možnosti už na základní úrovni školského vzdělání tuto problematiku řešit, včetně otevření možnosti v sociálně slabých lokalitách doplnit si toto vzdělání také u dospělé populace[1]. Propojení těchto aktivit se základními školami, obcí a městem;
• Úroveň vzájemného posílení vazby školy a veřejnosti – nejde jen o konkrétní dítě, jeho prospěch a vzdělání, ale o formu průběžných kontaktů vzhledem k lokalitě, jejím problémům a vzájemnému vlivu školy a rodičů na kvalitu výchovy a vzdělávání dětí a mládeže;
• Vzhledem k dění ve společnosti – narůstání xenofobních nálad ve společnosti posoudit z pohledu pozitivního podílu školy, jak na tyto rizikové faktory děti připravit, vysvětlit jim a otevřít možnost obracet se na pedagogické pracovníky jako jakési rádce při hledání odpovědí na každodenní problémy, které zaskočí nejen nás, dospělé, ale i děti.

Chci věřit a doufám, že touto obsahovou stránkou se naše školství, resp. jeho již základní úroveň bude průběžně zabývat. Zvýšení platů nebo marné hledání a přemýšlení o nastavení optimálního způsobu, resp. nějakého koeficientu na žáka, učitele nebo třídu či na co snad ještě totiž ještě nezmění kvalitu mezilidských vztahů, které jsou odrazem širších kulturních, sociálních a psychologických vazeb, jež jsme často ve víru rádoby „všespásných“ koeficientů ochotni přehlédnout.

[1] Nemusí jít nutně jen o nedokončené základní vzdělání u občanů státních příslušníků ČR, ale i cizinců na našem území, což může začít být velmi reálné s ohledem na postupující migrační vlnu