Hygienické potřeby si běžně hradíme sami. A když ne my, kdo?

Přečteme-li si reakce některých rodičů[1], kteří se ohrazují proti tomu, aby jejich dítě nosilo do školy toaletní papír, kapesníky, příp. papírové utěrky nebo mýdlo, může to vést k zamyšlení v některých souvislostech.

Rozpomenu-li se na svá „školní“ léta, a hovořím s převahou o části sedmdesátých a osmdesátých let 20. stol., pak si vybavím, že v době osmileté školní docházky by se dalo na prstech jedné ruky spočítat, kolikrát jsme se takto společně „sbírali“ a nosili toaletní papír či mýdlo. Nikdy jsme to nedokázali všichni a nakonec se každý zařídil po svém.

Ve třídách bývaly věšáčky na ručníky obvykle v místě, kde se nacházelo umyvadlo. Jako člověk věku již středního si pamatuji ve třídách také ještě plastová nebo smaltovaná umyvadla, kde se ale ruce daly umýt pouze v případě velmi brzkého příchodu do třídy nebo krátce po nabrání vody, protože voda se obvykle používala na stírání tabule. V jejich dosahu se proto velmi často nacházela také houba. Nechci nyní rozebírat čistotu houby, a snad ani té vody, co byla v umyvadlu. Dokonce ani houba se nepoužívala jen na tabuli…  Služba, kterou mívala týdně vždy dvojice žáků, někdy stíhala, někdy nikoliv, a učitelé byli také různé razance, aby lepší úroveň vymáhali. Dle sebe soudím, že se mi očistu rukou dařilo realizovat spíše individuálně a „kolektivní úroveň“ mě tak nějak příliš netrápila. Paní učitelka v první, druhé a třetí třídě (pokaždé jiná) občas připomněla nutnost toaletní papír donést, ale s odstupem doby tento pokyn dodržovala jen mizivá část třídy. Ve vyšších třídách šly tyto potřeby již na vrub jen individuálního zájmu a odhodlání každého.

Poté, co syn nastoupil v roce 2013 do veřejné ZŠ, se situace bohatší o některé „post-moderní“ prvky, opakovala. Přibyl pokyn o papírových utěrkách, kapesnících a mýdlu (nejlépe tekutém). Patřím proto spíše k té části rodičovské veřejnosti, které podobné pokyny vzhledem k dané době a okolnostem zásadně nepobuřují.

Proč? Sleduji některé více objektivní, ale i subjektivní souvislosti:

• není mi zcela známo, zda mají ZŠ veřejného typu rozpočtovánu položku na tyto potřeby a zda je prostor k jejímu vytvoření, pokud vůbec zákonně existují takové úpravy školských rozpočtů. Jistě, jinak běžné pro každého z nás, např. v podmínkách domácích, že si takové obstaráváme sami. A jinde? Za sebe říkám, že mi proto nikterak nevadí, pokud je např. pobyt v nemocnici spojen se vznikem nároku také na toaletní papír, potřeby osobní hygieny obecně, neboť v domácím režimu bychom si tyto věci pořizovali stejně a tudíž si je také hradili. Z tohoto důvodu tedy je min. na místě vést debatu o pořízení těchto potřeb také ve školách;
• základní škola není např. jako restaurační zařízení, tedy výdělečný provoz, u kterého se předpokládá, že si své služby cenově zhodnotí a uplatní. Základní vzdělání je u nás veřejně garantováno. Není tudíž prvoplánově nastaveno jako předmět podnikání;
• zmiňuje-li část pedagogů otázku výchovy v uvedené souvislosti. Říkám ano. Muselo by být ale dosaženo určitého „etalonu“. Tzn., uvědomit si a umět na straně dětí docílit určitého standardu v hygienických návycích a jejich užívání právě v zařízeních kolektivního typu, jakým je např. škola. Že tomu tak v řadě případů není, víme, vědí to pedagogové - a především děti. Apropós, a jdou opravdu všechny děti ze svých rodin do školy s těmito základními hygienickými návyky? Toť otázka!;
•  užívání těchto základních hygienických potřeb by mělo odpovídat a být nárokováno také v souladu s úrovní nezbytných hygienických standardů v daných zařízeních. A že školní WC a umývárny nejsou tzv. zaručenými místy bezpečí pro zdraví našich dětí, je fakt. Ten lze doložit, navštívíte-li školní zařízení v době během vyučování, v době např. po šesté vyučovací hodině. Prostory školy se často line typická „vůně“, která zesiluje, blížíte-li se k místu, kde jsou právě sanitární zařízení. O vzhledu se nebudu raději detailněji rozepisovat. Možná znáte sami;
• myslím si proto, že otázky a odpovědi o tom, zda nosit toaletní papír a mýdlo do školy se musejí vést ruku v ruce s tím, jak dalece si také děti (a zřejmě i rodičové) uvědomují jejich odpovídající používání a tudíž nezbytnost. Pedagogové by pak neměli být nijak limitováni v tom, poukázat na nedostatky, jsou-li, a fungovat také jako ti, kdo při nejbližším kontaktu s rodiči na požadavky v tomto směru upozorní a budou vyžadovat spolupráci s rodiči, aby došlo k nápravě;

Nemám v úmyslu jakkoli moralizovat, ani poučovat tam, kde jsme se v zásadě již vystřídali tak nebo tak všichni, ti minulí, a zřejmě i budoucí. Ale jistě by stálo za úvahu dojít k tomu, že součástí vzdělávání, kultury vlastní, ale i prostředí, které sdílíme s ostatními, jsou také návyky, které ulehčí a zcela neznechutí nám všem čas v něm strávený. V tomto případě už nesoupeříme se starověkým Egyptem nebo Čínou, ale spíše se svou vlastní pohodlností.

[1] Školy chtějí po dětech i toaletní papír. Je to ubohé, protestují rodiče. Idnes.cz [online] http://liberec.idnes.cz/skola-pomucky-toaletni-papir-mydlo-vychova-krouzek-obed-potreby-phw-/liberec-zpravy.aspx?c=A150918_084541_liberec-zpravy_ddt [cit. 22. 9. 2015]