Šikana není jen o individuálním selhání

Nebudeme se napínat. V případě Střední průmyslové škole Na Třebešíně v Malešicích, kde údajně několik studentů od loňského podzimu šikanovalo pětapadesátiletou učitelku, která poté v nemocnici zemřela, nejde (zatím se takto neuvažuje) o „trestně právním“ dění, spíš může jít o to, jak celou věc tzv. příliš nevychýlit z „normálu“. Z „normálu“, o jehož charakteru by se muselo chtít přemýšlet a také jednat, ba dokonce poukázat na závažné společenské souvislosti s velmi negativním průběhem a důsledky. „Malešický“ případ by ale neměl být jen o tom, jak se s ním „vyrovnat“ tak, aby dosavadní koncepce přijímaná odpovědnými orgány ministerskými příliš neutrpěla a nebylo nutné ji měnit. Naopak by se mělo poukázat a hlavně nahlas říci, že dosavadní praxe už potřebovala adekvátní reakci mnohem dříve. Tedy, že šikana je již dnes v systému školském jevem, které nelze míjet jako selhání na individuální úrovni.

Praxe školská, mezilidské vztahy a jejich důsledky nebyly a nejsou jednoduché. Dokonce ani, když do nich zasahují média, jak se snaží odůvodňovat vedení Střední průmyslové školy Na Třebešíně, a tím jaksi vytvářet pozvolna zdání, že vlastně média jsou jakýmsi hmatatelným viníkem celé věci. Vše se údajně medializuje a škola se nemůže soustředit na práci. Jenže… Těch jenže je jistě víc. Např. poněkud zmatečné a „smutné“ povídání zástupkyně ředitele do TV kamer o tom, co se stalo a že vedení přeci nepodlehne tlaku médií (v duchu vyjádření pana ředitele). Poněkud mi to připomíná postoje šířené některými politiky v této zemi, přičemž za viníky svého jednání a konání když nemohou média, tak za ně určitě mohou právě média. Vedle médií pak ještě tzv. pražská kavárna, která zase leží v žaludku mocipánům z Hradu. Jenže… Ono se přeci jen cosi odehrálo a na konci je úmrtí učitelky, zřejmě s víceletou praxí a jistě se zkušenostmi. A tak do školy směřuje ministryně školství Valachová v doprovodu primátorky Prahy Krnáčové. Situace a řešení, s jakými se k celé věci postavilo vedení školy, zřejmě nebude stačit svést záležitost na média a vyvození osobní odpovědnosti z titulu funkce bude na místě. Radní pro školství za ČSSD Dolínek navrhuje odvolání ředitele průmyslovky. A jsme u toho. Ona je to totiž záležitost také s politickými souvislostmi a dopady, ať se nám to líbí nebo ne. Resort školství je spravován ČSSD, na pražském magistrátu coby zřizovatele průmyslovky má odpovědnost za školství také ČSSD a budou krajské a senátní volby a v nich se bude o přízeň voličů ucházet také ČSSD. Takže zavírat oči a nechat vše jen na médiích by už bylo opravdu trochu více než politicky nekompetentní, ba dokonce „bláznivé“ a nemuselo by se voličsky vyplatit. Škola sama pod sílícím tlakem otevřeně zvažuje na základě šetření o vyloučení třech studentů-aktérů šikanózního jednání vůči učitelce.

A nyní si dovolím zauvažovat v souvislostech více „šikanujících“:

• z údajně posledního výzkumu Učitel jako oběť z období 2006/2007[1] - čili před téměř 10 lety – vyplynulo, že „že strach z agresivních studentů mělo 16,8 procenta středoškolských kantorů.“ (výzkumu se účastnilo 366 učitelů středních škol a 2,2 procenta z nich ataky proti sobě zažilo)[2];
• jeví se tedy býti tato fakta nikoliv ojedinělými. V současné společnosti agresívní projevy v různých podobách, nepřiměřené aktivity a reakce na ně spíše posilují, a to nemusíme být zrovna ve škole nebo na shromáždění proti přijímání uprchlíků;
• uvedený výzkum naznačuje, že tyto a podobné ataky, šikana jako příklad rizikového chování dětí a mladistvých jsou jevem určitelným,[3] a měly by být součástí preventivních opatření na úrovni škol. Úmrtí pětapadesátileté učitelky průmyslovky sice není dáváno do přímé souvislosti s šikanózním chováním, ale uvádí se, že měla průběžně některé zdravotní problémy. Sotva se jí asi ulevilo, když byla atakům vystavena;
• v některých komentářích, např. V. Klause ml. se objevily otázky typu: „Jakpak asi probíhala kontrola výsledků vzdělávacího procesu v cizích jazycích? Uměli studenti něco? Když místo učení strkali do učitelky. Co ostatní předměty? Jak se to řešilo?“[4] Jsou jistě na místě. Přitom právě ony ukazují, jak se asi na uvedené škole realizovala zpětná vazba vzdělání, výchovy a těmi, kteří jsou odpovědní za průběh vyučovacího procesu, tedy i za kontrolu;
• můžeme si jen povzdechnout, že až politické konsekvence zřejmě rozhýbaly stavidla vod stojatých, které se přelily přes život jedné učitelky, jež nemusela být nutně tou, kdo si neuměl tzv. zjednat autoritu, jak často můžeme slyšet z řad části rodičovské veřejnosti, výjimkou nebývají ani tzv. přející kolegové z řad pedagogů;
• výše uvedený aspekt nás posunuje směrem od individuálního významu selhání k tomu, že problematika rizikových projevů chování má také kolektivní kontext, ve vztahu ke školství dokonce celospolečenský. Panuje-li snaha přehlížet tyto aspekty či je dokonce bagatelizovat, počase se zjistí, jak nevinně systémové selhání začalo a jak už nebude stačit jen vyměnit ředitele. Rizikové chování se totiž rozvíjí napříč sociálním původem, a také jemu navzdory.

A jaké to má řešení a východiska k nápravě? Určitě v prevenci. Tedy ve snaze od těch nejnižších školských stupňů vést děti, aby skutečně dokázaly rozpoznávat, co je „dobré“ a co „špatné, a že když na to „špatné“ upozorní, nemusí jít pouze o žalování, obtěžování pedagoga před tím mnohem „důležitějším“. Je lepší věci vysvětlovat, než později bezradně hledět, kde se stala chyba. Co samozřejmě i ze mě činí skeptika s velkým S, je argument o nedostatku času a trpělivosti, neboť jsou to v podstatě čas a trpělivost přitom „na druhou“, tedy – obojí mít, přitom si je osobně zvolit, a podezírám i třetí faktor – vůli. Pokud se ale zase jen provede „čárka“ ve vyplněném dotazníku v rámci školení, i ti s vůlí ji časem ztratí. Protože ne nadarmo se říká, že „stokrát nic umořilo osla“. Já se přimlouvám spíš za pregnantnější podobu tohoto rčení, že „stokrát nic umořilo vola“. Nikdo z nás totiž nebývá rád za „vola“, a ještě vědomě. Začít je možné např. tím, že když je někdo šikanován, vypovídá to neméně o osobnostním profilu toho, kdo šikanuje a je to on, kdo by často ze všeho nejvíce potřeboval „ošetřit“. V řešení se dá pohnout z místa tím, že se problém nahlas pojmenuje.

[1] Školáci za rok fyzicky napadli až 160 učitelů, kantoři čelí i útokům rodičů. Idne.cz [online]. Dostupné: http://zpravy.idnes.cz/skolaci-napadli-160-ucitelu-092-/domaci.aspx?c=A160222_100327_domaci_jj [cit. 23. 2. 2016]

[2] Srv. Tamtéž.

[3] Viz např. FISCHER, S., ŠKODA, J., Sociální patologie. Závažné sociálně patologické jevy, příčiny, prevence, možnosti řešení. Praha: Grada Publishing, a. s., 2014. ISBN 978-80-247-5046-0, dále PEŠATOVÁ, I. Sociálně patologické jevy u dětí školního věku. Liberec: Technická univerzita, 2007. ISBN 978 – 80 – 7372 – 291 – 3 atd.

[4] Šikana učitelky. Novinky.cz [online]. Dostupné: http://www.novinky.cz/komentare/395482-komentar-sikana-ucitelky-vaclav-klaus-ml.html [cit. 23. 2. 2016]