„Hlavně se neposrat“? Lépe to ani nazvat nešlo.

Nakonec to na sebe naši politici "vykecaj". A nejde jen o název páně Topolánkovy knihy (zdroj: http://echo24.cz/a/i4mWT/topolanek-naznacil-korupci-pri-volbe-klause-bude-se-vysetrovat), který by mohl některé iritovat, jako spíš o smutné poselství o významu politiky, dále směrem k občanům, jejich smýšlení o ní, o nich, i vlastní spoluúčasti. Právě pro význam podobných poselství o politice a lidech v ní to považuji za problematické až smutné, kam až se dá zajít, a nepochybuji přitom, že jsou další pokračovatele.

Ono vyjádření vlastně říká, že se stačí "neposrat" a projde takovým politikům nakonec všechno, nebo skoro všechno. U nás to prošlo a prochází politikům zprava doleva, nejen v souvislosti s poslední volbou Klause prezidentem v r. 2008. Přesto se tito pánové a dámy vzájemně vyzývají, ujišťují, komu a jak měřit, či jak být ke komu velkorysý. Politika se tak stává posléze něčím, od čeho se běžný občan raději odtáhne, volí, aby to měl "za sebou", často ze stereotypu po 4 letech a výš, není-li to "skalní volič" některé právě z etablovaných stran, které nám podobné persony, v nemalých dávkách a stále dokola nabízejí s tím, že právě tohle jsou už konečně ti lepší.

Tvrzení, že i "politici jsou jenom lidé", zní v této souvislosti skoro jako pokus odnaučit je žmoulat si pověstný palec nebo dudlík. A ti, co se jim nepovede udržet se mezi výše "nejlepšími", jsou vystřídání těmi "všeho-schopnějšími", co snad dudlík jakoby nikdy nepoužívali a hnedle sáhli po láhvi něčeho tvrdšího. Pravda, na některé méně "udržitelné" v patrech moci čeká posléze nějaké to vyznamenání za zásluhy. Ta praxe se u nás začala zejména v poslední době Zemanova panování rozjíždět docela bujaře.

Co se týká páně Topolánkovy působnosti v politice, byla svého času v KSČM hodnocena jako "velmi podivná, dokonce snad pochybná", vzhledem prý k rodinnému zázemí, z něhož vyšel a měl být za svých studií odhodlaným aktivistou předlistopadových společenských struktur, byť jen na úrovni mládeže, do KSČ to "nestihl" a do ODS po listopadu 1989 směřovali skoro všichni, kdo chtěli kariérně poskočit. KSČ prostě své zálohy připravovala dobře a po listopadu 1989 si toho část z nich byla vědoma - někteří nevědomě, ba dokonce podvědomě. Dodnes se tyto vazby zohledňují. Např. při volbě Klause prezidentem. A ten zvolen nakonec byl. O tom by mohli někteří stále dnes nejvyšší funkcionáři KSČM vyprávět. Možná si část z nich vzpomene na opakující se záběry předsedy KSČM Filipa a tehdy předsedy poslaneckého klubu ODS Tluchoře, kterak urputně dohadují postup volby, na poněkud "zábavné" usnesení tzv. do půlnoci a po půlnoci o postupu k volbě prezidenta od poslaneckého klubu KSČM. Do půlnoci neměla KSČM stavět svého kandidáta, po půlnoci pak měla podpořit toho, na němž zapanuje shoda mezi kluby. Podmínka, s níž tehdy KSČM vyšla na "světlo bóží", bylo např. odmítnutí církevních restitucí, a k vyjednávání byl rozhodnut sám od KSČM "okopávaný" předseda Zelených M. Bursík. Byl však striktně odmítnut. Již obdržená nabídka byla zřejmě vyšší...

Ráno bylo vše jinak a do dějin poslední nepřímé volby - V. Klause - vstoupila KSČM navržená Jana Bobošíková, které nebylo proti mysli kandidovat za kohokoliv, právě se ale hlásila o "své" KSČM, a to se neodmítá. Přitom návrh poslaneckého klubu KSČM na J. Bobošíkovou byl proti zmíněnému usnesení VV ÚV KSČM "do půlnoci a po půlnoci", které jasně říkalo - KSČM svého kandidáta nenavrhne. Svou kandidaturu J. Bobošíková později odůvodnila, mj. na dotaz V. Moravce, tím, že šlo o to, "aby byl zvolen V. Klaus". Svou mediální přitažlivost také pro zraky, rozhodování a hlavně přijetí svého kandidování zejména z řad členstva KSČM umocnila např. rudě laděným oblečkem, kráčející po boku předsedy poslaneckého klubu KSČM P. Kováčika. Rovněž tak byly následně odloženy pokusy o uplácení některých senátorů. Úspěch se např. zřejmě dostavil u senátora Bartáka, který "ochořel" a potřebná 141 jednička pro volbu V. Klause prezidentem ČR byla na světě.

Tanečky kolem poslankyně za Zelené paní Zubové byly téměř jako z jakéhosi politického thrilleru se zahraniční účastí, který v našich podmínkách čeká teprve na zfilmování. Pan Topolánek ostatně už přibližný scénář "nahodil".

Důsledky opakovaného zvolení V. Klause prezidentem zažíváme dodnes. Jedním z nich je i současné "panování" M. Zemana na Hradě, byť vzniklé již přímou volbou, přesto za také - v českých poměrech - nemalé asistence finančních prostředků tekoucích z vlivných, "podivných" i podnikatelsky se tvářících kruhů, včetně zahraničních.

Že se politici čas od času pouští do "vyprávění", do jakého se pustil např. M. Topolánek, není nic nového pod sluncem. Je to taková "neuróza po freudovsku", tedy už tradice. Prostě ukázat, co všechno dotyčný mohl, dělal a za co by mu i dnes měli být někteří vděčni. Prezident Klaus jistě taky.

M. Topolánek dnes již není v řadách ODS, nedávno mělo jeho členství zaniknout. Ne, že by mu tolik ležel na srdci osud ODS, spíš už ODS tolik k moci ani podobnými praktikami netáhne. Dnes je v kursu jiný hráč, kterým je A. Babiš se svým "politickým krytím" za ANO, a ne že bychom opět nebyli svědky podobných manévrů jako např. právě za Klause. O těch kolem Zemana slyšíme a dozajista ještě uslyšíme. Ono "Bratrstvo kočičí pracky", které ale spolehlivě překonává to zmíněné v Rychlých šípech, nás na svou další velkou tragikomedii teprve připravuje.